|
Vývoj vakuové elektrotechniky začal v druhé polovině 19. stol., kdy spatřily světlo světa první žárovky, výbojky a vakuové trubice. Edison při svých pokusech se žárovkami zjistil, že pokud do baňky umístí další elektrodu a mezi ni a vlákno žárovky připojí zdroj napětí, teče vzduchoprázdným prostorem mezi elektrodou a vláknem malý proud, ale jen v jednom směru. Svůj objev nedokázal nijak rozvinout. Teprve další vynálezci tento jev zkoumali a zjistili, že proud teče díky volným elektronům, které jsou rozžhaveným vláknem vyvrhávány do prostoru. Američan Lee de Forest v roce 1906 zkusil mezi vlákno (katodu) a elektrodu (anodu) vložit další elektrodu, mřížku, a zjistil, že změnou napětí mřížky je ovlivňován proud anody. Tím vznikla první elektronka, trioda, která dokázala zesilovat signál a tím začala éra elektroniky. Později byly vynalezeny elektronky s více (až sedmi) mřížkami, obrazové elektronky pro televizi, byly vyráběny výkonové elektronky pro vysílače a různé jiné speciální konstrukce pro vědecká zařízení a vojenskou techniku. Vakuová technika byla postupně téměř zcela vytlačena polovodičovou technikou, která je v případě dobrého zvládnutí technologie jednodušší a levnější na hromadnou výrobu a nabízí podstatně lepší podmínky pro miniaturizaci. Po zániku výroby klasických skleněných televizních obrazovek zůstává jediným široce rozšířeným typem elektronky v domácnostech magnetron v mikrovlnné troubě, v osvětlovací technice jsou různé druhy výbojek a žárovek nahrazovány LED diodami. Elektronky se dodnes používají v oborech, kde je potřeba získat vysoký výkon na vysoké frekvenci.
|
