Autorádia

Radiopřijímače do automobilů se začaly vyrábět již ve 30. letech. Tehdejší autorádio mělo podobu rozměrné plechové skříňky umístěné zpravidla v motorovém prostoru. V kabině byl umístěn jen reproduktor a panel s ovládacími prvky, které byly se samotným rádiem propojeny bowdeny. Velkého rozmachu doznala tato kategorie spotřební elektroniky v USA, odkud se autorádia v této době hojně dovážela. Bez ohledu na zemi původu se jednalo o luxusní záležitost pro bohaté, stejně jako v případě samotného automobilu. Po válce u nás výroba elektronkových autorádií pokračovala až do roku 1960. Elektronkové rádio pro svou činnost potřebuje kromě malého žhavicího napětí, které se bralo rovnou z palubní autobaterie, i anodové napětí cca 250 V. To šlo v té době získat z napětí baterie jen pomocí rotačního nebo vibračního měniče. Vibrační měnič byl tvořen elektromagnetem a kontaktem, který po přitažení kotvy elektromagnetu rozpojil jeho elektrický obvod. Měnič tak neustále kmital a tím vyráběl střídavý proud, který se transformoval na vyšší napětí. Rotační měnič byl tvořen motorem a generátorem na společné hřídeli a používal se pro autorádia do autobusů. Oba tyto systémy byly dosti rozměrné, nespolehlivé a náročné na údržbu, a proto se poměrně brzo přešlo na tranzistorová autorádia. Ta se nejprve dovážela, tuzemská výroba byla zahájena až v roce 1972.